Večeře pod hvězdami

Znáte ten intenzivní pocit, když při plánování svého dovolenkového pobytu myslíte na to, že jste prosurfovali a progooglili všechno, co se dalo, a nemá vás už co překvapit. Jak už to však chodí, vždy se něco najde. Naposledy při návštěvě Vysokých Tater. Trefila mě reklama na Večeři pod hvězdami. Skalnaté Pleso znám relativně dobře, hlavně ze zimní lyžovačky, možnost zažít ho ve večerním světle zaujala a rozhodla. Ještě i moje polovička se z možnosti zažít Večeři pod hvězdami „nečekaně“ potěšila také. Den D přišel.

Večerní jízda začíná

Večerní jízda začíná u Music Pubu Humno v Tatranské Lomnici, kde zaparkujeme a po registraci nabereme kurs k lanovkám. Čeká nás vývoz do mezistanice Štart a potom na Skalnaté Pleso. Už jízda na Štart oranžovou šestisedačkou v podvečerních hodinách je zážitek sám o sobě, protože v porovnání s původní kabinou jsou výhledy a pocity, že jste v kopcích, asi 100x intenzívnější.

Dýcháte zhluboka vzduch, který si jinak užívají jen ptáci, jejichž předvádění si užíváte všude kolem. Anebo je to už můj žaludek? Jízda první lanovkou končí a to nás ještě stihne rozesmát obsluha, která se zdviženým ukazováčkem nahlas recituje manuál pro vystupování „ještě nožičky nahoru, ještěěěě a teď hop“. Zasmějeme se a přestupujeme do moderní kabiny, která nás ze Štartu vytáhne na Skalnaté Pleso. Slunce už dávno zapadlo za tatranský hřeben, ale spolu s mraky čaruje dál. Když vystupujeme na Skalnatém, můj zrak odtrhne od velkolepého Lomničáku až sekt, kterým nás při vstupu do restaurace vítají. Už jen letmý pohled na dalekohled připravený na terase a vstupujeme do restaurace Panorama.

Moderní historie

Prostory, v nichž kdysi sídlila horní stanice kabinkové lanovky na Skalnaté Pleso, se změnily na moderní a funkčně zařízený prostor s obrovskými okny, doplněný o designová světla. Večerní atmosféra je v porovnání s denní o level dál. A nejen kvůli ženské kapele La Speranza😊.

Na toto jsme se nejvíc těšili

Po přivítání TO přichází. Pozvání k bufetovým stolům předchází informace od hostitelky, na co všechno se můžeme těšit – jídlo, pití, hvězdy, kultura. Uff, dost na jeden večer. Ale pojďme pěkně po pořádku. Už vstup do restaurace se stoly prohýbajícími se vkusné naaranžovanými pochoutkami naznačuje, že večeře bude dlouhá. Tu si pomohu jídelním lístkem, na kterém jsme našli:

Předkrmy

• fingerfood terinka s kozího sýru a rajčat
• fingerfood s fermentovanýn lososem a červenou řepou s křenem
• fingerfood s kachnou a zeleninovou Quinoou
• bufet salát (míchaný z čerstvé zeleniny, listový, bramborový, coleslaw)

Polévka

• smetanovo hřibový krém

Hlavní jídla

• tradiční bryndzové halušky s praženou slaninou
• noky s restovaným špenátem a rajčaty
• kuřecí řízek piccata
• bio kravský sýr uzený
• sous-vide krkovička na dušeném červeném zelí
• hovězí ragú na červeném víně

Přílohy

• pařená máslová zelenina
• pečené brambory ve slupce
• dušená rýže
• houskový knedlík
• variace různého pečiva

Dezerty

• mini vafle se šlehačkou a ovocem
• Panna cotta s ovocem
• malinové brownies
• ovoce

Přiznávám předem. Neochutnal jsem všechno. Nedalo se. Už po prvních jednohubkách jsem pochopil, že tradiční slovenské „ochutnám ze všeho“ zůstane z „kapacitních důvodů“ za dveřmi. A tak jsem se snažil hlavně vychutnávat. Kozí sýr byl výborný, kachna delikátní, noky s restovaným špenátem a cherry rajčaty neměly chybu. Nadšení z dobrého jídla ale brzy vystřídal dobře známý pocit, kdy oči pokračovaly v degustaci, ale zbytek organismu jednoduše zatáhl rolety a pohled na plné stoly zůstal v poloze těžké provokace. Panna cotta s ovocem byla původně zamýšlena jako lehká sladká tečka na závěr, ale při pohledu na mini vafle se šlehačkou a ovocem se nedalo odolat. První hvězdičky jsme tak viděli ještě před těmi nebeskými.

Po dobrém jídle jsme se vydali podívat i na skutečné hvězdy. Bohužel, mraky zatáhly oponu a jediné hvězdy, které nám zůstaly, byly ty na promítacím plátně v kavárně, kde náruživý astronom svému auditoriu vysvětloval tajemství tmavé oblohy. Protože ani já ani moje partnerka nejsme přednáškové typy, vyrazili jsme na vyhlídkovou věž Encián.

Magická tečka na závěr

Zlé, zlé, zlé načasování 😊. Po pořádné večeři se nám po schodech stoupalo více než těžce. Navzdory tomu první krok na terase, a smysly ožily. Těžko říct, zda to bylo svěžím tatranským vzduchem nebo mraky visícími nad žulovými stěnami Kežmarského a Lomnického štítu, ale procitl jsem velmi rychle. Magické místo. Pode mnou okno restaurace mrkající v šeru směrem do podhůří jako maják, před námi skalní stěny, převalující se mraky, vítr, do toho úryvky Cohenovy skladby Hallelujah přicházející z dálky. Nemusíte mít před očima kýčovitý obrázek zapadajícího slunce, abyste si užili jedinečnou chvíli v kopcích spolu s influencery usilovně krčícími nožičky podle insta manuálu základních poloh. Takovýto syrový moment vám mnohem rychleji dá pocítit, co jsou to hory. A možná ještě intenzivněji než idylické panorama s plechovou oblohou. Scházíme z věže a zastavíme se v Galerii Encián – výstava obrazů, historické foto z výstavby lanovky, nečekané věci na nečekaném místě, palec nahoru. Cestou z galerie scházíme po schodech a bavíme se vzkazy dávných návštěvníků vrytými do cihel, z kterých budovu i věž postavili. Toto je fakt dobrá tečka. Tečka za večeří pod (skrytými) hvězdami. Tečka za příjemným časem na výjimečném místě s výjimečným člověkem.

PS: Lanovka nás sváží dolů. Zatímco někteří účastníci „zájezdu“ využívají možnost bezplatného vstupu do Music Pub-u HUMNO, my už to nedáváme. Dobré jídlo a Cohen v hlavě udělali své.