Share This Article
Bojíte se lézt, ale přesto si chcete vychutnat výhledy z jednoho z nejvyšších vrcholů Vysokých Tater? Tak pojďme na to.
Lomnický štít se nachází ve východní části Vysokých Tater a vypíná se nad obcí Tatranská Lomnica, z níž je možné se na něj dostat lanovkou. Ta se začala budovat v roce 1936 a slavnostně otevřena byla o 5 let později.
Počasí jako na objednávku… nebo také ne?
Vyrážíme z totálně husté mlhy, kterou je pokryta celá Hornádská i Popradská kotlina. V Tatranské Lomnici jsme v 8:00 ráno a čekáme na spuštění lanovek, abychom se mohli vyvézt na druhý nejvyšší vrchol Vysokých Tater – Lomnický štít. Je krásný jarní den, slunečno, bezvětří a zdola se kocháme pohledem na mohutný štít, který je krásně nasvícený ranním sluncem. Velmi se těšíme, protože předchozí dny dole pršelo, nahoře sněžilo, bylo zamračeno několik dní po sobě a právě na tento den hlásili změnu k lepšímu. Upíráme zrak nahoru a pevně věříme a doufáme, že takovéto dokonalé podmínky vydrží, než přijedeme nahoru. Sem tam se převaluje nějaký mráček, inverze se pomalu posouvá, takže nic není jisté a štít se může kdykoliv ponořit do bílé tmy.
Ztraceni na Skalnatém plese?
Nejvýhodnější je si lístky na lanovky zakoupit předem přes Gopass, nejen kvůli výhodnější ceně, ale i proto, abyste je vůbec sehnali. Zejména v hlavní sezóně se stává, že lístky na Lomnický štít jsou často vyprodány.
V 8:30 nastupujeme do staré sedačkové lanovky, z níž ale přestupujeme do nové a prostorné kabinky na Štartu. Čím jedeme výš, tím víc se pomalu zahalujeme do hustých mraků a viditelnost je stále horší. Po výstupu na Skalnatém plese je tak nulová viditelnost, že přesto, že jsem na Skalnatém plese byla nejednou, netuším, kam jít, zda nahoru, dolů, doprava, doleva, prostě nikde nic. Lovila jsem v paměti, kde je budova, věděla jsem, že je někde napravo a trochu níž oproti výstupní stanici, a tak jsme začali kráčet, ale ať jsem se otočila na jakoukoliv stranu, nikde nebylo nic.
Až když jsme byli úplně u budovy, začaly se objevovat její obrysy. Fíha, nevypadá to vůbec dobře. Při čekání na lanovku ze Skalnatého plesa na Lomničák sledujeme webkamery, které na štítě ukazují dokonalé podmínky a sluníčko. Až se mi tomu nechtělo věřit, modlím se, aby to vydrželo, protože ten hustý mrak, ve kterém je zahaleno celé Skalnaté pleso, se může kdykoliv zvednout a uvidíme tak maximálně špičku své boty. Přesně v 9:00 nasedáme do malé kabinky, v níž s námi sedí i pracovník – obsluha lanovky.
Stoupáme a doufáme…
Po krátké chvíli vyjíždíme z husté mlhy a otvírá se nám neskutečný pohled na samotný štít a Lomnické sedlo, ve kterém probíhá dokonalá jarní lyžovačka a vládne tam přímo kýčovité počasí. Ohlédnu se dozadu a vidím asi nejdokonalejší podmínky, jaké si člověk v horách může přát. Všechno pod námi je zahaleno v husté inverzi, která nemá konce a vypadá jako taková nadýchaná peřinka. Velmi se těšíme a nemůžeme se dočkat, kdy vystoupíme z lanovky. Výška je to tedy pořádná, žaludek se obrátí nejednomu návštěvníkovi, kterému výšky nedělají zrovna nejlépe. Po asi 5 minutách vystupujeme z lanovky přímo do budovy, v níž vystoupáme po schodech až do vrcholové kavárny, ze které hned vycházíme ven a ocitáme se na vrcholu Lomnického štítu ve výšce 2 634 m n. m.
Stihli jsme to!
Až nyní si můžeme opravdu oddechnout, stihli jsme to! Je slunečno, teplo, pod námi je hustá inverze, kam až dohlédneme, kolem dokola se převalují mohutné mraky, no prostě nádhera. Procházíme se sem a tam, při obchůzce po zabezpečeném chodníku si můžete vychutnat výhledy na každou stranu (předtím jsem si myslela, že místa k pohybu je mnohem méně a je to jen ta legendární plošinka). Vychutnáváme si pohled na zahalené Skalnaté pleso, které sem tam vykoukne, Lomnické sedlo, které se zdá být úplně maličké (a přitom ze Skalnatého plesa už i samotné sedlo působí mohutně), přejdeme dál dozadu a kocháme se pohledem do Malé Studené doliny, v níž dominuje Téryho chata, která je přímo pod námi spolu se zamrzlými Pěti Spišskými plesy. Za Priečným sedlem je schovaná Velká Studená dolina se Zbojnickou chatou, nad kterou se vypíná Slavkovský štít, vzadu se rýsuje Gerlach. Dokonce je vidět i vzdálenou Babí horu v Oravských Beskydech.
Jako na dlani máme i Královu holi s celým hřebenem, který pokračuje Orlovou, Bartkovou atd. Na opačné straně pozorujeme Jahňací štít, krásné panorama Belianských Tater, v pozadí ostře vystupují pieninské Tri koruny. Chodíme kolem dokola a nevíme, kam se dřív podívat. Jsem velmi vděčná za tyto dokonalé podmínky, jak říkám, krásnější to ani nemohlo být. Co silně umocňovalo náš zážitek, bylo to, že jsme na vrcholu byli o samotě. To, že jsme jeli časně ráno první možnou lanovkou a datum naší návštěvy nebylo nějak extra atraktivní (bylo už po půlce dubna), nám zajistilo možnost zažít jedinečnou atmosféru Lomničáku, který byl v té chvíli jen pro nás.
Nachází se zde fyzikálně-astronomická observatoř SAV a stanice SHMÚ. Jde o nejvýše položené pracoviště na Slovensku. Na vrcholu štítu jsme strávili 50 minut. Komu je to málo, na samotném štítu je možnost strávit noc, která musí být jistě nezapomenutelným zážitkem.
V kavárně Dedo jsme si dali kávu, prohlédli fotky z výstavby a po vyhlášení našeho čísla jsme směřovali do lanovky, která nás svezla zpět na Skalnaté pleso. Vrátili jsme se do „luxusního počasí“. Nebylo opět vidět ani na krok, avšak na chvíli se oblačnost roztrhla a ukázal se nám částečně štít i se sedlem. Měli jsme štěstí, protože asi hodinu po naší návštěvě se do husté oblačnosti ponořil už i samotný štít. Inu, v horách je to prostě někdy i o štěstí.
Protože sněhu bylo ještě na rozdávání, možnost svézt se dolů lanovkou pro mě nepřicházela v úvahu, takže nazpět jsem si to slyžovala a vychutnala jsem si perfektní a poslední lyžovačku této sezóny v místech, kde jsem ji v prosinci i začala. 😊
Tento článek vznikl ve spolupráci s MTHIKER.sk.
Autor: Nely
